Školní vzdělávací program předškolního vzdělávání zde

CHARAKTERISTIKA VZDĚLÁVACÍHO PROGRAMU

Vize a cíle vzdělávacího programu, případně profilace školy

Hlavním cílem předškolního vzdělávání podle Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání je rozvíjet osobnost dítěte po stránce sociální, emocionální, kognitivní i fyzické s ohledem na jeho dispozice a jedinečnost tak, aby na konci předškolního vzdělávání bylo samostatnou osobností, schopnou zvládat nároky života, které jsou na ni běžně kladeny v prostředí jí blízkém, především v prostředí rodiny a školy.

Prioritou naší Smysluplné mateřské školy je vytvářet bezpečné, podnětné a radostné prostředí, založené na vzájemné důvěře, respektu a otevřené komunikaci mezi dětmi, rodiči a zaměstnanci školy. Každé dítě může objevovat svět svým vlastním tempem, rozvíjet svou jedinečnou osobnost a budovat základy celoživotního učení.

Náš školní vzdělávací program: „Smysluplná školka „má motivační název: „Vychováváme srdcem i rozumem, spolu v bezpečí, důvěře a radosti z objevování.“

Naší vizí je, aby se děti cítily pochopené, přijímané a vyslyšené, respektované a podporované. Naším cílem je vychovat sebevědomé, empatické a zodpovědné osobnosti připravené na další vzdělávání i život tak, aby odcházely jako jedinečné osobnosti schopné orientovat se v sociálním prostředí.

Cíle předškolního vzdělávání jsou formulované očekávanými výsledky učení v klíčových kompetencích,

očekávanými výsledky učení ve vzdělávacích oblastech a vymezením základních gramotností.

Tyto máme rozpracovány do jednotlivých flexibilních bloků:

1. Vidím svět kolem sebe
2. Naslouchám, mluvím, zpívám
3. Dotýkám se, tvořím a hýbu se
4. Ochutnávám a poznávám
5. Vnímám srdcem

 

Vzdělávací strategie, které jsou využívány k rozvoji klíčových kompetencí a základních gramotností

K dosažení cílů předškolního vzdělávací jsou využívány vzdělávací strategie, které v plné míře respektují vývojová specifika a způsoby učení dětí předškolního věku, jejich individuální dispozice, potřeby a zájmy.

Dominantní způsob učení dítěte předškolního věku je spontánní učení probíhající zejména v rámci hry, kterou se dítě zabývá na základě svého zájmu a vlastní volby.

Vedle spontánních činností a her jsou v tomto období nabízeny vzdělávací činnosti, které připravuje učitel. Tyto činnosti jsou podle míry vedení učitelem koncipovány jako nepřímo řízené, či řízené.

Veškeré vzdělávací činnosti v mateřské škole se realizují prostřednictvím těchto doporučených forem učení:

• Prožitkové učení
• Kooperativní učení
• Situační učení
• Sociální učení

Z organizačního hlediska jsou základem formy učení: Skupinová, individuální a hromadná (viz příloha).

Nastavení procesu pedagogického diagnostikování

Učitelka dítě především pozoruje při spontánní hře, nepřímo řízených a neřízených činnostech i běžných denních situacích. Využívá také rozhovor s dítětem, jeho výtvarné práce a další výstupy, portfolio dítěte, případně informace od rodičů. Důležité je sledovat individuální pokrok dítěte, nikoliv pouze porovnávat děti mezi sebou.

 

Výsledkem pedagogické diagnostiky by mělo být především zjištění, co dítě již zvládá, v čem se rozvíjí a jakou podporu potřebuje, aby se mohlo co nejlépe rozvíjet a připravovat na další vzdělávání. Stěžejní formy záznamu pedagogického diagnostikování jsou:

1. Dětské osobní portfolium (tvoří se ve spolupráci s rodinou)
2. Pedagogické diagnostikování – každé dítě má složku (tvoří pedagogové).

 

Způsob zajištění individualizace vzdělávání dětí na základě jejich potřeb, možností a zájmů

Individualizace vzdělávání v mateřské škole znamená přizpůsobení vzdělávacího procesu potřebám, možnostem a zájmům každého dítěte. Základem je systematické pozorování a pedagogická diagnostika, na jejímž základě pedagog poznává individuální zvláštnosti jednotlivých dětí.

Na základě těchto poznatků pedagog diferencuje činnosti – nabízí aktivity různé obtížnosti a umožňuje dětem volbu podle jejich zájmu. Důležité je respektovat individuální tempo učení, kdy každé dítě má dostatek času na zvládnutí úkolu bez zbytečného tlaku.

Významnou roli hraje také prostředí mateřské školy, zejména centra aktivit, která podporují samostatnost dítěte a jeho přirozený rozvoj podle individuálních zájmů. Pedagog poskytuje individuální podporu, motivuje a přizpůsobuje komunikaci konkrétním potřebám dítěte.

Součástí individualizace je i spolupráce s rodiči a vytváření inkluzivního prostředí, které respektuje odlišnosti mezi dětmi

Individualizace vzdělávání vychází z principů RVP PV. Účinnost individualizace je průběžně vyhodnocována v rámci pedagogické diagnostiky a evaluace vzdělávacího procesu.

 Klíčové principy individualizace

• Respekt k vývojovým zvláštnostem dítěte – každé dítě dozrává svým tempem.
• Podpora silných stránek – děti se učí lépe, když mohou stavět na tom, co jim jde.
• Reagování na aktuální potřeby – někdy dítě potřebuje více času, jindy větší náročnost.
• Možnost volby – když dítě může rozhodovat, roste jeho vnitřní motivace.

 

Způsoby zajištění individualizace ve vzdělávání

 1. Pozorování a diagnostika dítěte pedagogem

• Systematické sledování dítěte v různých situacích (jeho chování, dovednosti, zájmy).
• Využívání pedagogické diagnostiky (např. záznamy, portfolia prací).
• Na základě těchto poznatků pedagog plánuje individuální přístup

2. Individuální podpora pedagoga

• Pomoc dítěti podle jeho aktuální potřeby.
• Kladení diferencovaných otázek.
• Povzbuzování a motivace.
• Stanovení cílů pro konkrétní dítě.
• Pravidelné vyhodnocování pokroku.

3. Diferenciace činností

• Nabídka aktivit různé obtížnosti s ohledem na zapojení všech smyslů dítěte.
• Možnost volby (dítě si vybírá činnost podle vlastního zájmu).
• Přizpůsobení úkolů – jednodušší vs. náročnější varianty.
• Úkoly zaměřené na různé styly učení skrze prožitek a hru (vizuální, praktické, slovní).

4. Individuální tempo učení a způsob práce

• Respektování faktu, že se každé dítě učí jinak rychle.
• Poskytování dostatečného času na dokončení činností.
• Podpora dětí, které potřebují více času na zpracování informací.
• Alternativní způsoby vyjádření (kresba, model, vyprávění).

 

5. Využití center aktivit (koutků)

• Např. čtenářský koutek, výtvarný, konstrukční, hudební.
• Děti si samy volí, kde a s čím budou pracovat.
• Podpora samostatnosti, zájmů a odpovědnosti.
• Umožňují rozvíjet různé kompetence přirozeným způsobem.
• Podpora skupinové práce – spolupráce a sociální učení.

6. Spolupráce s rodiči

• Sdílení informací o dítěti.
• Společné hledání vhodných přístupů.
• Zapojení rodiny do vzdělávání.
• Společná setkání nad portfolii dětí.

 7. Vytváření inkluzivního prostředí

1. Respekt k odlišnostem (např. děti s odlišným mateřským jazykem, se speciálními vzdělávacími potřebami).
2. Úprava prostředí a pomůcek podle potřeb dítěte.
3. V případě dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je individualizace realizována také prostřednictvím individuálního vzdělávacího plánu (IVP).
4. Jasně stanovené cíle, metody, podpůrná opatření.
5. Pravidelné vyhodnocování a následné přizpůsobení podmínek a aktivit.

 

Co individualizace vzdělávání dítěti přináší?

• Motivace  -  učí se s větším zaujetím.
• Sebevědomí  - zažívá úspěch a vidí vlastní pokrok.
• Kompetence - rozvíjí se v oblastech, které jsou pro něj klíčové.
• Klima ve třídě -  vzniká prostředí respektu a spolupráce.